28. ledna 2014 v 20:15 | Peťul
Přicházím k zastávce. Na té mé stojí jen dva lidé. Pomyslím si, že jsem šla zbytečně brzo. Pak si ale všimnu, že na druhé zastávce je už více lidí. Za mnou se řadí další a další lidí. Mezi nimi je i moje kamarádka se svým klukem. Nastupuji do autobusu a po zaplacení mířím na úplně poslední sedadla - na zaďák. Postupně přicházejí další a další lidé. Zasedací pořádek je každý den stejný. Najednou se ve dveřích objeví kamarádky kluk. Jde, ale nesedne si dozadu, nýbrž dopředu. Za ním jde kamarádka, chvíli se rozhoduje, zda jít za mnou nebo za ním.. Nakonec jde za mnou, ale on jí jde v patách. Nakonec se objeví kamarád. Pomyslím si, že bude fajn si s někým povídat, ale nemůže si ke mně sednout. Žádné povídání nebude.
Vjíždíme do další vesnice. Na začátku nastupuje Gabča - spoluhráčka z florbalu. Ve středu vesnice pak nastupují další a další lidí. Jedeme dál a já sleduji krajinu kolem. Utíká to celkem rychle. Holky přede mnou se smějí, další poslouchají hudbu a další se učí. V následující vesnici nastupují roztomilí špunti, kteří jedou do školky. Řidiči vypne motor, autobus se zasměje a jedeme dál. Pořád sleduji krajinu a mrzí mě, že si nemohu povídat s kamarádkou. Ale přeji jim to. V dalších vesnicích nastupují a vystupují další lidí. Autobus je tíměř plný a i když jsou volná sedadla, nesednou si. Stojí a drží se tyčí. Nechápu, proč si nesednou, asi by to bylo pod jejich úroveň.
Přijíždíme do města, kde mám školu, zastavujeme u lípy, další zastávka je u nemocnice. Tam vystupuji i já. Moje cesta končí a mě začíná školní teror. Vlastně ne, těším se tam...
pěkně popsané :) já už taky vím, kdo semnou každý den cestuje do školy v autobuse
a taky mě vždy dostane, když jsou prázdná sedadla, všichni se mačkají, ale nikdo si nechce sednout...